Jak najít správnou cestu životem? A co je vlastně pravda? Jak je tomu s pravdou o nás samotných? Co je pravdou o Bohu? Co je skutečně naplněný život? Kde najít návod, jak svůj život neprohrát? 

Jsem přesvědčen, že jedinou uspokojivou odpověď na výše uvedené otázky můžeme najít jen tehdy, budeme-li poctivě naslouchat zvěsti Bible. Bible je nejmilovanější, ale i nejnenáviděnější knihou lidstva. Během celé historie existovalo mnoho pokusů, jak Bibli zlikvidovat, ale to se nepodařilo. Pro mnoho významných lidí Bible byla a je tou nejdůležitější knihou. Např. Emil Zátopek (1922-2002), český atlet a několikanásobný olympijský vítěz, řekl: „Měli bychom každé ráno číst Karla Marxe, abychom lépe rozuměli naší vládě. Já to nedělám, neboť mou četbou je Bible. V ní nalézám sílu činit to, co považuji za správné. Vše na světě je pomíjivé, ne však duševní síla spojení s Bohem.“

Evangelista Jan ve svém evangeliu v Bibli popisuje scénu, na níž se objevuje muž, známý jako „nevěřící“ Tomáš. Ten se obrací na Ježíše: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu řekl: “Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Nevěřící Tomáš nám je blízký nejenom svými pochybnostmi a racionalitou, ale i upřímnou touhou dozvědět se pravdu, najít cestu, nespokojit se s povrchními náboženskými představami. Je podivuhodné, že to byla právě otázka pochybujícího muže, která Pána Ježíše Krista vyprovokovala k jedné z největších výpovědí, které kdy řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Vidíme zde soucit a lásku Ježíše k nám, pochybujícím lidem. Na postavě Tomáše též vidíme, že nikdo nemusí být při svém hledání zklamán. Kdo upřímně hledá, ten nalézá.

Co to znamená, když Ježíš řekl, že je cestou? 

Představme si, že jsme na dovolené ve velkém cizím městě a potřebujeme najít výjezd na dálnici, která vede domů. Zeptáme se někoho místního, a on nám poradí: zahněte nejdřív doprava, pak doleva, potom projedete náměstím, pak budete míjet velkou banku, pak zase 2x doleva… Je pravděpodobné, že se ztratíme dříve, než dojedeme do poloviny cesty (aspoň já bych se určitě ztratil). Ale předpokládejme, že dotyčná osoba řekne: „Pojeďte za mnou, navedu vás k té dálnici!“ V přeneseném slova smyslu se nám dotyčný člověk stal „cestou“ a my díky němu máme šanci, že najdeme cestu. A to je přesně to, co pro nás dělá Ježíš. Nedává nám jenom rady, ale vezme nás za ruku a osobně nás vede každý den.

Tu nejobtížnější cestu – cestu k nebeskému Otci, cestu k naplnění smyslu našeho života – nám vytvořil a otevřel vítězstvím na golgotském kříži, tím, že zemřel za můj i tvůj hřích a vstal z mrtvých. Nyní tedy žije a chce, abychom byli zachráněni. Pokud říká: „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“, naznačuje, že do duchovního světa vede řada cest, ale k nebeskému Otci – jediná. Ty ostatní jenom zavádějí mimo. Chytit se Ježíše za ruku znamená vyznat své hříchy, prosit za odpuštění, tyto hříchy opustit a důvěřovat v Kristovo odpuštění a pomoc.

Já jsem pravda

Karel Čapek ve své povídce „Naprostý důkaz“ (Povídky z jedné kapsy) vyslovil hlubokou pravdu: „Člověk lže, i když ani nechce; tak třeba takový svědek ti přísahá, že proti obviněnému nechová žádné nepřátelství, a přitom sám neví, že ho v hloubi duše, víš, v podvědomí, nenávidí z nějaké té potlačené závisti nebo žárlivosti. … Holenku, to já znám: člověk je naskrz prolhaná potvora. Víš, čistá pravda se v tomhle slzavém údolí vyskytne jenom z nedopatření, jen když se lidský tvor nějak podřekne nebo přehmátne.“ 

Naše národní dějiny jsou přímo spjaty s hledáním pravdy. Mistr Jan Hus ve svém výkladu „Víry, Desatera a modlitby Otčenáš“ v roce 1412 píše toto: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest odloučení věčné od milosti Boží…“ — (Jan Hus: Výklad Viery, Desatera a Páteře, 1412. Zdroj: https://citaty.net/citaty/284163-jan-hus-protoz-verny-krestane-hledaj-pravdy-slys-pravdu/, upraveno do srozumitelné češtiny)

Právě v současnosti poznáváme, jak je často těžké dobrat se pravdy, a to i v nejvyšších patrech politického života. Zjistit pravdu bylo ale těžké i v době římského impéria. Evangelista Jan zaznamenal rozhovor Piláta Pontského, římského prefekta provincie Judea, se souzeným Ježíšem Kristem: Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ A když to pověděl, vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“

Pilát položil cynickou otázkou „Co je pravda?“ a myslel, že na ni neexistuje odpověď. Odpověď na tuto otázku však existuje. Pravdou je, že Ježíš se neprovinil žádným hříchem a vina spočívá na Židech, Římanech a na nás. My jsme zhřešili. 

O jakou pravdu se jedná? Nemyslí se zde zřejmě pravda dílčí, v etickém slova smyslu (i když si to neodporuje), ale pravda absolutní. V definicích pravdy je zdůrazňována shoda našich výroků s objektivní realitou. 

V Ježíši Kristu je ukázána skutečnost Boží lásky, konkrétní cesty Božího jednání; je odhaleno to, co je skryto v Božím srdci („tajemství od věků“): pravda o člověku, o Bohu, o životě, o vesmíru, o smrti.

Pravda nemůže být předána jenom slovy, ta musí být předána příkladem. To je důvod, proč největší lidští učitelé selhali. Život žádného učitele se nekryl stoprocentně s pravdou, kterou dotyčný učitel vyučoval – vyjma Ježíše Krista. 

Jestliže chápeme pravdu jako odraz objektivní reality, je docela logické, když Ježíš Kristus říká: „Já jsem pravda…“ Ježíš nás skutečně zná, díky němu poznáváme pravdu o sobě, jací ve skutečnosti jsme, kam jdeme, kdo je Bůh, co je smrt, jaké je nebe, co bude s námi po smrti. On je skutečně pravdou. On je výkladem toho, kým je ve skutečnosti Bůh. 

Ježíš Kristus říká: „Já jsem život.“

Lidskou touhu po životě výstižně vyjadřuje francouzský teolog Friedrich Heer slovy: Lidstvo chce žít. Mládež chce žít. Všichni jsou opilí touhou po životě. Lidé spěchají z práce do volného času, do požitku, tance na cesty, do zábavy. Snaží se umocňovat svůj život všelijakými technickými vynálezy, alkoholem, drogami, narkotiky a různými stimulačními prostředky. V táborech nucené práce je udřený mukl posedlý stejnou dychtivostí po životě jako generální ředitel západoevropských průmyslových závodů. Únik do práce a únik do požitku: obojí je útěk před životem. Útěk před Pánem života a před Mistrem života, který říká: „Já jsem život.“ A také říká: „Já jsem přišel, aby (lidé) měli život a měli ho v hojnosti.“

Evangelium není nic jiného než radostné poselství o životě. Zde, dnes, stále. Radostné poselství o tom, jak člověk může svůj život rozvíjet dosud netušeným způsobem – bohatě, krásně, radostně, plně a barvitě… Ty, člověče, nejsi v zajetí koloběhu života biologické buňky, života řasy, houby, ryby, krtka, vlka nebo supa.“

Mnozí lidé smýšlí podobně jako jeden chlapec, který na otázku: „Co je to křesťanství?“ odpověděl: „Křesťanství je to, co se nesmí…“

Lidé si myslí, že víra v Krista je připraví o poslední radosti ze života. Opak je pravdou. Živá víra v Pána Ježíše Krista vede člověka k tomu, aby mohl poznat, co je život – skutečně šťastný, obsahově plný, život s čistým svědomím, vnitřním pokojem a radostí, život, který má přesah až na věčnost. 

Kéž bychom přijali a poznali, že Pán Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda i život – jak to učinil i „nevěřící“ Tomáš, když nakonec o Ježíši řekl: „Pán můj a Bůh můj.“ To je nadějný způsob, jak neprohrát svůj život – časný ani věčný.