Má můj život nějaký smysl?

Pavel Smilek

Otázka po smyslu života řeší problém cíle lidského snažení. V širším kontextu můžeme tento problém formulovat jako soubor otázek:

Proč tu jsem? Odkud přicházím? Kam směřuji? Co je mým posláním (jakou mám životní roli)?Jaký to všechno má vlastně smysl? Jaký má život celkově (život na Zemi) smysl? Proč bych se měl/a nadále snažit žít? Co bych po sobě chtěl/a zanechat?

Během celé historie se setkáváme s různými odpověďmi na tyto otázky. Asi nejslavnější odpovědí je: „Užij si přítomného okamžiku“ (latinsky „Carpe diem“). Slavný citát římského básníka Quinta Horatia Flacca zní: „Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost.“

Žít přítomným okamžikem. Kolik lidí dnes žije ze dne na den, a nestará se, co bude zítra. Žít a užít si, pokud možno za co nejméně peněz co nejvíce muziky. Lidstvo chce žít. Mladí chtějí žít. Všichni jsou opilí touhou po životě. Lidé spěchají z práce do volného času, do požitku, do tance, na cesty, do zábavy. Snaží se umocňovat svůj život všelijakými technickými vynálezy, alkoholem, drogami, narkotiky a různými stimulačními prostředky. Únik do práce a únik do požitku: obojí je útěk před životem.

Přemýšliví lidé, žijící jenom pro pozemské věci, se nemohou vzhledem k vlastní osobě nebo při pomyšlení na konec svého života cítit dobře. V r. 1966, asi rok před svou smrtí, řekl vynikající fyzik J. Robert Oppenheimer: „Zcela jsem zklamal!“ Tento muž byl ředitelem projektu známého pod názvem Los Alamos – projektu a výzkumné skupiny, která vytvořila atomovou bombu. Nyní, při pohledu zpět, viděl své úspěchy jako bezvýznamné. Když se ho na to ptali, odpověděl: „Zanechalo to na jazyku pouze příchuť popela.“ Počet lidí, kteří spáchali sebevraždu poté, co zakusili slávu nebo štěstí lidských úspěchů, je udivující. Multimilionář George Vandrbilt se zabil skokem z hotelového okna. Herečka Marilyn Monroe, spisovatel Ernest Hemingway, atlet Tony Lazzeri reprezentují zástup vysoce vlivných a populárních lidí, kteří byli tak rozčarováni svým pozemským úspěchem, že si vzali život.

Kde najít odpověď?

Kdo zodpoví na otázku po smyslu života? Církev? Ne! Farář? Ne! Ten je na tom stejně jako vy. Profesoři? Filosofové? Ani ti nedovedou odpovědět. Jen jeden nám může říct, proč žijeme. Je to ten, kdo nás povolal k životu, kdo nás stvořil – Bůh. Otázku smyslu lidského života je také nutno konfrontovat se smrtí. I filosof T. G. Masaryk říkával, že je třeba „žít pod zorným úhlem věčnosti“.

Odpověď zaznívá v Bibli. Srozumitelnou odpověď na otázku po smyslu života můžeme najít v příběhu o marnotratném synu, o němž vypráví evangelista Lukáš v 15. kapitole.

Marnotratný syn

Příběh o tzv. „marnotratném synu“ je nejznámější krátký příběh na světě. Bylo by chybou dívat se na tento příběh jen z morálního hlediska: nezdárný mladík utíká svému otci do ciziny, kde úplně zpustne, a v posledním okamžiku se ještě vzpamatuje. Tento příběh není jen pouhým moralizováním, ale má hlubší smysl: vypráví o historické snaze lidstva se emancipovat, zbavit se Pána Boha – a o možnosti se zase vrátit k Bohu zpět.

Všimněme si v příběhu tří základních zkušeností, které prožil mladý muž.

Vzpoura (odešel do daleké země)

Před námi stojí mladý muž, který prosí svého otce o dědictví, aby mohl odejít do lákavé ciziny. Bylo to dokonale zákonné, když mladší syn žádal svůj díl majetku, svůj podíl z dědictví, i to, že ho zpeněžil. Bylo to ovšem velmi necitlivé vůči otci. Bylo to, jakoby řekl otci: „Přeji si, abys byl mrtev.“ V synově prosbě o majetek a touze odejít nejde jen o nerozvážnou chuť po dobrodružství. Syn chce jít vlastní cestou. Doma se cítil omezován, cítil se závislým. A tak odchází.

Útěk je základním programem lidstva. Vidíme to už ve starověku (Bibli), Adam utíká před Bohem, Jonáš zrovna tak. I dnes děti utíkají z domu. Utíkáme i sami před sebou, nechceme zůstat sami – mohlo by k nám třeba promluvit i svědomí – a tak se je snažíme přehlušit hlasitou hudbou nebo jinou činností.

Mohlo by se také říci, že „syna“ z našeho příběhu žene touha poznat svobodu, touha po seberealizaci. Lidé chtějí žít a užít si, chtějí být naprosto nezávislí, „svobodní“. Tuto svobodu vidí ovšem jako naprostou nevázanost, svobodu ode všech závazků.

Thomas Huxley řekl: „Nejhorší lidské problémy začnou tehdy, když je člověku umožněno dělat si to, co sám chce.“ Člověk se také řítí do problémů, když si cení více věcí než lidských vztahů a potěšení více než povinností.

Daleká země

To není nezbytně vzdálené místo, na které bychom museli cestovat, to existuje především v našich vlastních srdcích. Daleká země znamená pro každého z nás něco jiného – pro někoho to znamená hýření a zábavu, pro jiného třeba jenom vydělávat hodně peněz. Jde o naši touhu po falešné seberealizaci, bez ohledu na okolí, „hlava nehlava“, za každou cenu.

Marnotratný syn prohýřil svůj majetek s nevěstkami a kamarády v hospodě.

Život ve vzdálené zemi ovšem nakonec nebyl tím, co očekával. Utratil svůj majetek, jeho přátelé jej opustili a přišel hlad. Nakonec vzal za vděk starat se o prasata (pro Žida největší ponížení) a občas si i něco z prasečí potravy sebral pro sebe.

Tyto výrazy v našem dramatu popisují, co působí hřích (tj. snaha žít bez Boha, minout se cílem) v životě lidí, kteří se vzdalují od nebeského Otce.

Syn se ocitá v bídě nádeníka a stává se posledním pacholkem. Hledal svobodu – a byl velice brzy zotročován svými pudy, žádostmi a vášněmi. Byl svázán novým způsobem. A tato svázanost je mnohem horší než všechno to, na co si kdysi doma stěžoval. Marnotratný syn „byl ztracen“ kvůli své svévoli. Tím ovšem příběh nekončí – tak jak končí život mnoha lidí dnes. Dostal druhou šanci.

Tu šel do sebe (pokání)

Slovo „pokání“ znamená „změnu mysli“ a to je přesně to, co prožil mladý muž, když pásl vepře. Mladý muž změnil názor na:

sebe sama,
svou situaci – uvědomil si, že zhřešil,
na svého otce – vyznává, že sloužit doma je mnohem lepší, než „svoboda“ v daleké zemi.

Kdyby to, co prožil, skončilo nyní, vše, co by prožil, by byla lítost a výčitky. Ale skutečné pokání, jak zde vidíme, zahrnuje vůli, stejně jako rozum a emoce. Mladý muž říká: vstanu, půjdu, řeknu… Součástí pokání je i otevřené vyznání viny – zhřešil jsem proti nebi i před tebou, jak vidíme i v našem příběhu.

Slavnost (přišel k otci)

Jak bychom reagovali my, kdyby se k nám vracel takový marnotratný syn či dcera? Pojď dál, ale jsi už odepsán? Zneuctil jsi rodinu. Kde jsou peníze? V tvrdém svět ostrých loktů není místo pro druhou šanci…

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a pohnut lítostí běžel k němu… Vidíme zde obraz nebeského Otce, který vyhlíží hříšníka a běží mu naproti, když činí pokání. Na blízkém východě ve starověku staří mužové neběhali. Proč tento otec běžel? Jeden zřejmý důvod vidíme v tom, že otec syna miloval a toužil mu dát najevo svoji lásku.

Je zde ale vyjádřeno ještě něco víc. Tento marnotratný syn zneuctil rodinu a vesnici a podle židovského práva mohl být ukamenován k smrti. Kdyby jej sousedi začali kamenovat, zasáhli by otce, který ho objímal! To je podivuhodný obraz toho, co pro nás Pán Ježíš Kristus udělal na kříži. V Kristu nám Bůh vyběhl naproti.

Vše, v co mladík doufal, že najde v daleké zemi, objevil nakonec ve svém domově: nejlepší oděv, prsten, obuv, přátele, radostnou oslavu, lásku a jistotu do budoucnosti. Proč tyto věci objevil až tak pozdě? Místo svého „Otče, dej mi“ na počátku příběhu řekl při svém návratu: „Otče, učiň mne (svým služebníkem)“. Po všech krizích svého hledání zjistil, že teprve návratem do šťastného domova k otci nachází „sám sebe“, nachází pevný smysl svého života.

Jen ten, kdo žije a dýchá ve svobodě otcovského domu (v poslušnosti vůči Bohu), má hluboký vnitřní pokoj. Nepotřebuje se násilným a křečovitým prosazováním osobních cílů ujišťovat, že také něco znamená a překonávat tak komplex méněcennosti. Ví totiž jednoznačně, že láska nebeského Otce, tak ji ztělesňuje Ježíš Kristus, se postarala o plné rozvinutí celé osobnosti, takže originalita ani individualita člověka nepřijde zkrátka.

Byl ztracen a je nalezen

Nový vztah s Bohem vzniká v okamžiku, kdy se ztracený syn vrací zpět k otci, vypovídá o svých přestupcích (činí pokání) a dochází tak ke změně života.

Bůh nás stvořil, abychom byli jeho dětmi

Marnotratný syn byl nalezen, „vrátil se do otcova domu“, tj. obnovil s otcem svůj vztah. To je obraz ilustrující skutečnost, že i my potřebujeme mít hluboký vztah s nebeským Otcem. Život bez Boha totiž nemá žádný hlubší smysl! Hlavním smyslem lidského života je vztah s živým Bohem a naplnění jeho plánu pro náš život.

Podle Bible (Genesis 1,27) stvořil Bůh člověka ke svému obrazu. Stejně, jako se otec rád zhlíží ve svém synovi, tak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Chce, abychom byli jeho dětmi – inteligentními, které jej milují, ctí ho, a s nimiž se může sdílet. Proto jsme na světě! Rozumějme si správně – nemluvíme o dogmatech, náboženství a všem možném, ale o živém Bohu. A ten nás stvořil, abychom byli jeho dětmi. Jste jimi?

Jak se stát „Božím dítětem“?

Přátelé, skoro všichni v podstatě věří, že Bůh existuje, ale je málo těch, kteří mu skutečně patří. Možná to děláš stejně jako většina lidí – dáváš tuto otázku „k ledu“. Boha nepopíráš, ale ani mu nepatříš. Tak necháváš největší problém svého života nevyřešený.

Jak se stát dítětem živého Boha? Jedině přes Ježíše! Božími dětmi se staneme tak, že přijmeme Ježíše vírou na modlitbě do svého života. On je blízko nás, přišel do tohoto světa, je v jiné dimenzi než v našem trojrozměrném světě. Můj život od toho okamžiku, kdy jsem se stal „Božím dítětem“, dostal hluboký smysl. I ty jej můžeš získat. Chceš jej?