Co brání lidem, aby zatoužili poznat opravdového Boha jako svého přítele a průvodce životem?

Po revoluci 1989 byla hlavní hybnou silou československé společnosti touha po svobodě a demokracii. Knižní trh zaplavily brožury o zdravé výživě a péči o tělo. Média ovládlo obrovské množství reklam na vše „nezbytně nutné“ k životu. Otevřely se hranice pro cestování po celém světě. Jako houby po dešti rostly i kosmetické salony, fit centra, supermarkety. Tržní hospodářství vyžadovalo také větší profesní růst, nové kvalifikace. A s tím šel ruku v ruce i rozvoj nejrůznějších technologií.

Proč se v tom všem chtít zastavit? Proč hledat čas ke ztišení, přemýšlení nad Bohem a námi lidmi, k naslouchání tomu, co nám chce sdělit? Proč hledat něco, co je nepředstavitelné?

Mnohdy nás u těchto otázek zastaví až nemoc, svízelná situace nebo dokonce úmrtí někoho blízkého. Tak se stalo i mně. Žila jsem velmi aktivně až do do svých 40 let, kdy mě zastavila nepříjemná diagnóza endogenní deprese.

Jako dítě jsem se s babičkou modlila „Andělíčku, můj strážníčku…“ V 1. třídě jsme ještě měli ve škole náboženství a ze svatého přijímání si pamatuji krásné šatičky, velkou zdobenou svíci a košíček pivoňkových květů. Ale bohužel  jsme se také s kamarádkou před zpovědí domlouvaly, co nemůžeme panu faráři přiznat… Rodiče mě svým příkladem vychovávali k zodpovědné pečlivé práci, k perfektním výkonům ve studiu i k obětavé pomoci druhým lidem. Jako rodina jsme se modlili Otčenáš jen při štědrovečerní večeři, kdy jsme zpívali u klavíru také koledy. „Živý Bůh“ však u nás doma nepřebýval.

Když mně bylo 24 roků, onemocněl rakovinou kostí můj 8letý bratranec Jirka. Tehdy jsem se vrátila do kostela sv. Tomáše k modlitbám za jeho uzdravení. Bohužel po velkém utrpení v 9 letech zemřel a mě nechtěla opustit otázka: „Proč to Pán Bůh dopustil?“ Bylo to jediné dítě mojí tety a žila s ním sama. Považovala jsem to za velikou nespravedlnost.

Po ukončení studia na pedagogické fakultě jsem hledala umístění na škole v Brně. Na tehdejší ZDŠ Antonínská mně soudružka ředitelka nabídla učitelské místo s podmínkou dobrovolného vedení  pionýrské skupiny při škole. Měla jsem tehdy už 4 roky na této škole oddíl Delfínů, tak jsem souhlasila. V dopoledních hodinách jsem učila, po vyučování se přesunula do klubovny na Smetanově 11, kterou jsme si svépomocí vybudovali ze zdravotně závadného bytu. S vedoucími i pionýry jsem trávila většinu svého volna, v klubovně, na výletech, táborech, horách a jiných akcích. Velkou inspirací a živým příkladem pro mě tehdy byly knížky Jaroslava Foglara a v jejich duchu jsem vedla oddíl i skupinu. O nějakém Božím vedení jsem neměla ani tušení.

Až když jsem se zamilovala do svého budoucího manžela a otěhotněla (i po všech nepříznivých lékařských zprávách),  začala jsem přemýšlet o nějakém Božím zázraku. Druhá dcera přišla na svět za dva roky poté spontánním porodem doma v ložnici, bez jakýchkoli komplikací. To bylo další zastavení s velkým vděkem. Za necelé dva roky se šťastně narodila i třetí dcera. Dál jsme s manželem i holčičkami jezdili na tábory, zimní hory a vícedenní výpravy. Později jsme se skupinou nejaktivnějších vedoucích založili Kruh přátel KOMPASu, to už byl z pionýrské skupiny tábornický klub při České tábornické unii.

Učení naplno po mateřské dovolené, odpolední aktivity našich dětí, někdy i moje, organizování výměnných zahraničních pobytů žáků, metodický kabinet němčiny, semináře, zahraniční stáže, péče o domácnost a později i pomoc stárnoucím rodičům a tetě zabíraly tehdy všechen můj čas, i o víkendech a prázdninách.

Dnes už vím, že to byly Boží ruce, které mě v tomto pracovním víru zastavily. Jen díky několika delším pracovním neschopnostem a trpělivému duchovnímu vedení Zdeňka z Delfínů a prostřední dcery Šárky jsem se dostala do prostředí brněnského baptistického sboru na Smetanově 20. Velmi pomalu, ale jistě jsem si zpětně uvědomovala Boží vedení v celém svém dosavadním životě. Po absolvování Alfa kurzu jsem konečně dospěla k rozhodnutí nechat se znovu pokřtít, abych stvrdila přijetí Pána Ježíše Krista za svého Spasitele. Jako miminko mě sice pokřtili v kostele sv. Tomáše, ale to nebylo mé rozhodnutí.

Boží slovo z Bible změnilo mé vnímání utrpení. Změnilo i některé mé negativní vlastnosti jako sebelítost, pocity nespravedlnosti a křivdy, kritický pohled na některé lidi, obavy z nedostatků, přijímání kritiky od jiných, odpouštění druhým.

I když byl můj život do křtu v 54 letech velmi bohatý a požehnaný, ten po křtu je ještě bohatší, radostnější a spokojenější i při přibývajícím věku. Jsem nesmírně vděčná, že mohu žít s Pánem Ježíšem Kristem v srdci i mysli a že je mým věrným a spolehlivým průvodcem v radosti i nesnázích. Všechny bolesti se s ním snášejí mnohem snáz.

Pro vaše povzbuzení si dovoluji na závěr připojit modlitbu z materiálu Brněnské tiskové misie pod názvem „Víra – potřebuje člověk 21. století víru v Boha?“:

„Všemohoucí Bože, Ty, který jsi všechno stvořil a vládneš nade vším, děkuji Ti, že Ty sám se dáváš poznat každému, kdo po tom touží a kdo k Tobě volá. Pane, prosím, dej mi do srdce touhu, abych i já tě hledal. Dej, ať pochopím, že nestačí jen věřit v něco nad námi. Dej, ať osobně prožívám Tvoji lásku a přátelství. To je to největší, co mohu mít.“