Z více stran slýchávám označení pro tento uběhlý rok, že byl poněkud zvláštní, podivný, smutný…

Je pravda,  že s sebou přinesl mnohé ztráty, ať už finanční, v sociálních kontaktech, v oblasti zdraví apod. Mě tento rok vedl k většímu uvědomění si toho, na čem v životě opravdu záleží, a kde můžeme čerpat pro svůj život tady (nebo pro život po smrti) jistotu. Letos odešli dva z blízkých přátel mých rodičů, které si pamatuji živě z dob svého dětství a dospívání (jeden umřel na následky nákazy Covid-19 a jeden na následky rakoviny). Jejich odchod ve mě vyvolal otázky po tom, co svými životy zaséváme, co po sobě zanecháváme, co z toho má přesah do věčnosti.

Do svých zhruba 14 let jsem žila svůj život s jistotou, že to nejdůležitější v něm jsou vztahy – ať už ty rodinné nebo přátelské. Přišlo mi, že mít dobré vztahy s lidmi je tou nejcennější hodnotou, pro kterou stojí za to žít. Tato „jistota“ byla občas narušena, když jsem zažila nějaké zranění ze strany mých přátel nebo blízkých lidí. Potom jsem jela na zimní pobyt s křesťany, kde jsem uslyšela Boží hlas – plný lásky a ujištění, že milující Otec má náruč otevřenou, a mohu do ní přijít – taková, jaká jsem, se svými nedokonalostmi, slabostmi a zraněními. Vnímala jsem silně, že Boží láska převyšuje všechno lidské trápení. Že zahání jakýkoliv strach, nejistotu, beznaděj. Boží Syn Ježíš Kristus tloukl na dveře mého srdce, až jsem mu otevřela a pocítila pokoj a všeobjímající lásku, které nikdo z tohoto světa nemůže dát.

Od té chvíle jsem si často připomínala myšlenku, zapsanou v Janově evangeliu, kdy Ježíš řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí.“

Tento rok poskytl lidem plno příležitostí k tomu se chvět a děsit. V mnoha okamžicích jsem si uvědomila, jak nesmírnou výhodou je svěřit své trápení do Božích rukou – a pocítit onen zvláštní pokoj převyšující každé pomyšlení. Je pro mě také útěchou, že sám Duch svatý se za nás přimlouvá. Bohu na nás záleží, a ačkoliv se může zdát z těžkostí, kterými procházíme, že se od nás vzdálil, není tomu tak. Bohu se nic nevymklo z rukou, ani uplynulý podivný rok.